Živí tvorové kolem nás jsou od přírody obdařeni schopnostmi, které my, lidé, označujeme někdy za nadpřirozené. Pro naše předky byla zvířata indikátory počasí, věštci i léčiteli, některá byla dokonce považována za posvátná a náležitě uctívána. Že má živočišná říše svá tajemství, o tom ví své

psycholožka, astroložka a záhadoložka Olga Krumlovská, která se s námi podělila o několik zajímavých příběhů ze svého života.

Co třeba takové včely?

Jsou chovány tisíce let, med byl ve starověku hlavním zdrojem cukru a ze včelího vosku se vyráběly svíce. Ve starém Egyptě byly symbolem světla, neboť se podle pověstí zrodily ze slz boha slunce - Rea. Pro nás bývají synonymem píle - pracovitosti. Včela zjevená ve snech prý upozorňuje, že je třeba zaměřit pozornost na sféru podnikání a financí, vyburcovat aktivitu i svědomitost. Pokud létá z květu na květ, naznačuje to nové úkoly, zkoušky, jež nás čekají. Včela letící k úlu, nebo naopak od něj, znamená nutnost spolupráce. Bodnutí včelou pak varuje před nějakým pochybením atd.

Obecně je známo, že med a další včelí produkty mají pozitivní vliv na naše zdraví. Příběh Olgy Krumlovské dokazuje, jak velký (a nedoceněný) mají včely léčitelský potenciál…

Včelky léčitelky

„Pradědeček i dědeček byli nadšenými včelaři. S láskou se věnovali svým okřídleným miláčkům a med se těšil výsostnému postavení v rodinném jídelníčku. Okolí úlu bylo považováno takřka za svatyni, do níž mohli vstoupit jen vyvolení.  Med je v našem rodu dodnes považován za všelék na všechny nemoci a okolí úlu za silně léčivou zónu. Pradědeček včelkám blahořečil za dlouhověkost i dobrou tělesnou i duševní kondici, protože jich užíval dle svého přesvědčení právě jejich zásluhou. I když dědeček v tradici pokračoval, nebyl až tak velkým nadšencem. Život však jej a všechny další, kdož nevěřili, nakonec přesvědčil. Děda léta pracoval v jáchymovských uranových dolech, rukama se dotýkal obávaného radioaktivního smolince. Tato práce se pochopitelně odrazila na zdravotním stavu - jak jeho, tak jeho spolupracovníků. Čas jeho kamarádů a kolegů se postupně naplňoval mezi čtyřicátým až pětačtyřicátým rokem a diagnóza byla vždy stejná - rakovina. Také dědečkovi se v tomto věku objevila na hrudi zlověstná bulka, která se rychle zvětšovala.  Rozhodnutí lékařů bylo jednoznačné - operace. Dědeček to odmítl. Jako silný horal na sobě nedal znát, že by ho tato událost jakkoli psychicky zasáhla, jenže kolegové odcházeli jeden za druhým… A jak se říká, tonoucí se stébla chytá. Dědeček se začal nebývale starat o to, co mu jeho tchán přenechal. Dalo se říci, že včelky opečovával tak, že by i praděd záviděl.  Celé hodiny vysedával v blízkosti úlu, a pokud z nějakého důvodu v rohu zahrady sedět nemohl, byl podrážděný a neurotický, nemohl spát, celou noc chodil po domě a ráno běžel k úlu.

‚Dědek se zbláznil!‘ komentovala jeho počínání babička. ‚Nejraději by se do úlu přestěhoval a spal tam. Je posedlý myšlenkou, že ho ty včely vyléčí. Prý za ním přišel ve snu můj táta a poradil mu to.‘ Ať tomu bylo jakkoli, bulka na hrudi nejprve zastavila svůj růst a posléze se začala zmenšovat. Dědeček žil spokojeně dalších třicet let a zemřel až na mozkovou příhodu. Mimochodem - krátce poté, co se rodný mlýn prodal a děda se musel s okřídlenými přítelkyněmi rozloučit.“

(cul)