Termín bibliomantie byl odvozen z řeckého byblos, což znamená kniha nebo papír, a ten zase pochází z fénického města, které se takto jmenovalo a jež se specializovalo na vývoz produktů z papíru.

V minulosti patřila

bibliomantie mezi nejsnadnější a i nejdostupnější věštecké metody, které mohl praktikovat kdokoli, kdo uměl číst. Jde totiž o věštění pomocí knihy. A nemusela to být ani Bible, byť se po jistý čas používala nejvíce a k divinančním účelům sloužila dobřejak Židům, tak i křesťanům.

Z dochovaných záznamů vysvítá, že prostřednictvím tohoto způsobu věštění hledali pomoc ve 4. až 14. století králové, biskupové i svatí. Zejména třeba svatý Augustin často věřící odkazoval na znamení, která jim může Bible poskytnout. Podle něj byla tato znamení vhodným vodítkem pro člověka zejména v případech, kdy se potýkal s duchovními potížemi či životní nejistotou.

Dodnes používají jistý druh bibliomantie některé skupiny a náboženské řády, chtějí-li získat oporu, radu. Někdy si vyprošují i pomoc z veršů nebo věšteb, které ve svatých knihách nalézají.

Jak při věštění postupovat?

- V klidu se postavte nebo usaďte, vezměte do rukou knihu. Zavřete oči, zhluboka se několikrát nadechněte a vydechněte. Knihu namátkou otevřete a podívejte se na rozevřené stránky. Ve slovech a větách, na které padne váš zrak jako první, hledejte náznaky odpovědi na své otázky.

- Lze se zavřenýma očima knihu také namátkou rozevřít a přejíždět prstem, tužkou nebo jiným podobným předmětem po listu. Když prst zastavíte, otevřete oči. V odstavci, na nějž váš prst ukazuje, hledejte znamení, pomoc.

- Někdy bibliomantii provozovaly dvě osoby - tazatel a věštec. Věštec rychle listoval rozevřenou knihou a tazatel, jehož úkolem bylo usilovně myslet na otázku, na kterou žádá odpověď, v jistý okamžik listování zastavil. Text na příslušných stránkách si následně věštec přečetl a interpretoval tazateli svou dedukci.

Příklady z dávné historie

Jak uvádí Alberto Manguel, argentinský antolog, spisovatel a překladatel, existují historicky doložené případy bibliomantických věšteb, které se vyplnily.

+ Kdysi mladý Hadrianus toužil vědět, co si o něm myslí císař Traianus. Nahlédl náhodně do Vergíliovy Aeneidy (Vergíliova básnická díla se k bibliomantii používala běžně) a našel verše o římském králi, jehož zákony znovu vybudují Řím. Hadrianus verše vztáhl na sebe a tedy ho potěšily. A co se nestalo! Časem Traianus Hadriana adoptoval a později také ustanovil svým nástupcem - římským císařem (Hadrianus vládl v letech 117 až 138 našeho letopočtu).

+ Za negativně vyplněnou bibliomantickou věštbu je v dobových  pramenech zaznamenaná událost, kdy král Karel I. na přelomu roku 1642 a 1643, za občanské války, navštívil knihovnu v Oxfordu. Pro pobavení přítomných šlechticů tehdy navrhl lord Falkland králi, aby se zeptal na svůj osud pomocí sortes Vergilianae. Král otevřel Aeneidu ve IV. knize a četl: „…ať chrabrý lid jej souží válkou a boji, ať je ze země štván…“ Na konci ledna 1649 pak Karla I. vlastní lid skutečně odsoudil jako zrádce a ve Whitehallu popravil.

(šál)