„Pecunia non olet – peníze nepáchnou,“ pronesl prý císař Vespasianus, když mu jeho syn Titus vyčítal, že je nemorální uložit daň na veřejné záchodky. A dal mu přičichnout. Opravdu nebyly cítit. Jaké zaujímáme stanovisko k tomuto rčení? Asi podle momentální situace. Někdy to

vyslovujeme s trpkostí, když je ve společnosti odhalena nějaká ta levota. Jindy nám tato okřídlená věta slouží jako rčení ryze alibistické. To když se kvůli nim těch nepřístojnosti dopustíme my sami.

Touha po hmotném zabezpečení je v člověku hluboce zakořeněna. Vlastně možná od té doby, kdy byly peníze určeny jako směnná hodnota. Považte, jak jednoduché to bylo v prvobytně pospolné společnosti, nebo, chcete-li, v pravěkém dávnověku. Ty mně rybu, já tobě chleba. Ty mně kus mamuta, já tobě dříví, na kterém by sis mohl maso upéct. Já, šikovný hrnčíř, ti udělám nádobu, ty mi za to dáš svůj luk a šípy, aby bylo co dát i do toho mého hrnce. Hádali se naši pravěcí předkové, co mělo vyšší cenu? Pravděpodobně ne. Vždyť vše bylo hodnoceno jako prostředek k přežití.

A pak to přišlo. Někdo chytrý usoudil, že zlato, stříbro, ale i ta měď budou nadále sloužit jako směnný ekvivalent. Začaly se razit mince a lidé hodnotili bližního svého podle naditého měšce. Právě měšce se pak staly měřítkem úspěchu a podle jejich velikosti a plnosti se určovala hodnota člověka. Máš málo? Jsi neschopný.

Sokratés prý chodil po antickém tržišti a provokoval slovy: „To je na světě věcí, které nepotřebuji.“ A Díogenés? Jeho otec byl odsouzen za penězokazectví a synáček se svezl s ním, ačkoli není známo, zda byl jeho komplicem. Každopádně byli oba vyhoštěni ze Sinópé. Traduje se, že pak Díogenés bydlel v sudu. Bylo to pokání? Nebo provokoval?

Oba antičtí filozofové byli „přátelé moudrosti“, však víme, co slova „fílo sofia“ znamená. Nepokládali se za moudré, pouze se hodlali s moudrostí přátelit. Kdyby se dožili časů Vespasiana, možná by mu moudře odpověděli, a argumentovali, zda musejí peníze opravdu páchnout, abychom rozpoznali, jestli nám stojí za to kvůli nim krást, zabíjet či podvádět.

Jenže drahý kov lidi fascinoval od nepaměti. Snad proto byla tak hluboká nedůvěra k tzv. bankocetlím, které byly vydávány za Marie Terezie. Ačkoli ve skutečnosti šlo o státovky a nikoliv o bankovky v pravém slova smyslu, prostí lidé nechápali, že vůbec mohou mít nějakou hodnotu. Nevěděli také, že historie papírových peněz je mnohem delší a započala již ve starověké Číně. Již ve 13. století Evropané pochybovali o slovech cestovatele Marca Pola, který se dušoval, že Číňané opravdu směňují zboží za papír.

Francouzi označují toho, kdo pronikl z nižší společenské třídy do vyšší, slovem „parvenu“. Často se tak stává právě díky penězům. Dnes na tom nespatřujeme nic podivného, pokud peníze člověk vydělá pílí, úsilím, inteligencí a poctivou prací. Ale když si šlechtický titul koupil, nikdy ho ti s modrou krví mezi sebe doopravdy nepřijali. Vždyť jejich předkové ho získali za zásluhy.

Opravdu jsou peníze měřítkem hodnoty člověka? Nemělo by tomu tak být, i když praxe je mnohdy jiná. Záleží totiž na tom, jak moudře s nimi dokážeme zacházet.

LENKA STRÁNSKÁ

Sleva - předplatné

titul horo 4 fill 330x462

 

Inzerce pro aktuální týden

Spiritobchod

126274
DnesDnes157
VčeraVčera214
Tento týdenTento týden1265
Tento měsícTento měsíc5506

Partnerské weby